Kyrgyzstán: První kroky do divočiny

Začalo to idylicky – hory, slunce, poslední signál a Tomáš s hydrovakem plným koňaku. Po pár stech metrech nám ale trek dal facku. Těžké batohy, první krize a týpek, co ve volném čase loví vlky. Večer padla kořalka, kolem stanů něco čenichalo a nám došlo, že tohle bude jízda.

Tento článek vznikl jako kolektivní výlev vzpomínek a krizových momentů Lukáše, Tomáše a Adama. Lukáš balancoval mezi natáčením a přežitím, Tomáš redefinoval koncept batohu a vynalezl „plandák-styl“. Adam se pokoušel tvářit, že bederní pás je jen designový doplněk. Společně jsme přežili, a tak se teď můžete pobavit na náš účet.

První kroky… a první pot

Bylo krásné slunečné ráno, ptáčci štěbetali, motýlci poletovali, … Tomáš vesele plnil hydrovak koňakem a říkal si, jaká to bude prdel. Vždyť co může být lepšího – hory, sluníčko, kamarádi, nějaký ten schnaps a poslední pivo. No, odpověď na tu otázku dostal už po 300 metrech, kdy nás první stoupání zasáhlo jako šutrák do obličeje. „Ty vole, co jsem to vymyslel?“ prolítlo mu hlavou. Potil se jak lední medvěd v sauně a začínal přehodnocovat výběr trasy.

Adam měl taky svůj moment reality-checku hned v prvním stoupání kousek za vesnicí. „To prcám…“ zahuhňal někde za mnou, když se mu batoh rozhodl připomenout, že 25 kilo na zádech nesplňuje definici turistiky nalehko. Zatímco já si vesele lítal s dronem, kluci už se dostávali do fáze, kdy přehodnocovali každý gram zátěže. Mně to v tu chvíli přišlo jako úplná paráda, dokud jsem si neuvědomil, že mám na zádech asi šest kilo elektroniky, kterou nechci zahazovat a že tohle bude fakt voser.

Setkání se Surbekem – týpkem, co loví vlky

Kdesi na trase jsme potkali místního týpka jménem Surbek. Surbek se pro hory nejspíš narodil. A nejspíš nejen pro hory: „Každý den chodím po horách a někdy zabiju vlka,“ řekl s naprostým klidem. Podle Surbeka v Kyrgyzstánu žije přes 4500 vlků, a když se nějaký dostane moc blízko, prostě to občas odsere. Netušili jsme, že už v první den treku narazíme na chlápka, pro kterého je vlk jen lehce obtížněji sehnatelná forma večeře.

Tohle setkání pro nás bylo druhým reality-checkem. Do té doby jsme si nepřipouštěli, že v téhle divočině nebudeme sami. Surbek nám ukázal čerstvou vlčí stopu v blátě, a v ten moment nám došlo, že tu nejsme jediní predátoři (spíš jsme se velmi úspěšně zařadili ke kořisti). Najednou jsme se na celou krajinu začali dívat jinak – už to nebyl jen romantický trek, začali jsme mít pocit, že nám může jít trochu o krk. A s těmi těžkými batohy se fakt špatně utíká.

Konec dne, kořalka a noční drama

Zbytek dne byl spíš v mlze – jednak kvůli únavě, jednak kvůli tomu, že padlo celkem dost koňaku a kořalky. Stanovali jsme na fakt klidném místě… až na ty vlky: „Někdo mi říká, že tam nebyli, ale já vím, že byli!“ trval na svém Tomáš.

Ten samý Tomáš měl ale naprosto jiný pohled na bezpečnost při stanování– prostě odhodil prázdný obal od jídla pod předsíňku stanu a šel spát, zatím co já s Adamem jsme obaly od jídla odnesli tak daleko od stanu, jak jsme mohli. Kdyby tam byl fakt vysoký strom, tak bychom zavěsili bordel na něj, vlastně bychom udělali úplně všechno pro to, aby nám místní zvířena nedolovala ze stanů pytlíky od Adventure Menu. Takové adventure jsme hned první noc fakt nepotřebovali. A zároveň ten samý Tomáš pak ale stejně seděl ve stanu s nožem v ruce a velmi úpěnlivě poslouchal tmu… A jak tak poslouchal, nic neviděl, za to toho dost slyšel, tak si řekl „ty vole a dost“, pustil si black metal, kopnul dvojitého panáka koňaku a usnul. Nebo omdlel.

Já měl jiný problém – spánek nepřicházel. Posun času, první noc v divočině, neznámé zvuky. Ostatní spali (nebo odpadli), ale já hodiny jen zíral do tmy a přemýšlel, co nás sakra čeká dál. Možná i první náznaky výškovky? Kdo ví, ale byl jsem rozhodně vzhůru mnohem dýl, než bych si přál.